Certifikovaní podvodníci na vzestupu

3. prosince 2019 v 17:44 | Aneta Burešová
Jak zhodnotíme intelektuální stav naší budoucí generace, jež jednou převezme nemalou zodpovědnost za část společnosti a bude jí udávat určitý směr? Jednoduše, nahlédneme do statistik - podíváme se na sklizené ovoce školním systémem. Ovšem, že statistiky a jiné další křivky působí přesvědčivě, ba dokonce i profesionálně, tudíž zkreslování údajů jim není nic blízkého.

To, co se už ovšem nedělá, je průzkum kvality vyučování v terénu. Nás teď především bude zajímat průběh testů. Že už Vás to čtení unudilo k smrti? Říkáte, že vysvědčení, jež je určitý druh oficiálního dokumentu zdobený kulatým razítkem, je přímý a nevyvratitelný důkaz kvality mozku dotyčného? A co když ne? Co když jsou zadané proměnné pouhé číslice postrádající hlubší význam?
Fundament testů je vcelku prostý - zjistit, zda dotyčný látku umí, rozumí jí a svými slovy ji popřípadě dokáže interpretovat. Výsledná známka se tedy odvíjí od znalostí žáka, či studenta. V posledních letech se však zákeřným tempem rozmáhá trend zakomponování nejnovější elektroniky do samého průběhu vyučování. Teď tu nemluvím o data-projektorech a počítačích, které stejně ve vyučování postrádají efektivitu z důvodu neznalosti učitelů s nimi pracovat, ale o osobních, malých, chytrých, dotykových, skladných, elegantních a všestranných mobilech.
Již odnepaměti tvoří psaný tahák a škola nerozlučnou dvojku - přímo symbiotický vztah. Vždy se najde slovo, které nám do hlavy ani za boha neleze, a tak jsme ho nuceni napsat mikroskopickým písmem na papír o rozměrech palce. Jde sice o podvod, ale o tuze malý, a koneckonců i směšný.
Avšak ta pravá směšnost - přímo smutná - nastupuje tehdy, pokud k dané činnosti využijeme mobily a dotyční nebudou sedmáci, a ani osmáci, ale studenti maturitního ročníku gymnázia - dospělí lidé.

Okénko k nahlédnutí do nejmenované hodiny při psaní testu (ve statistikách se tak nepíše)

Jakmile byly testy rozdány, paní učitelka zaujala pozici sedícího za katedrou a cosi začala hledat na počítači. Byla tuze zamyšlená a duchem odvátá kamsi na moře vlastních myšlenek. Netrvalo dlouho, a příležitost byla každým patřičně chycena za pačesy. V prostřední řadě jeden chlapec zpoza své barikády z mikiny brouzdal palcem po dotykovém displeji, ve druhé lavici před katedrou jedna hnědovlasá slečna zpoza penálového opevnění taktéž sváděla boj s mobilem, její soused,…studenti v první, druhé, třetí a čtvrté lavici psali test s pomocí…
Pak, po dvaceti minutách pilné práce maturantů, učitelka vstala a před třídu se postavila se zkříženýma rukama na prsou jako krutý tyran neznající slitování. Orlím zrakem rentgenovala jedince po jedinci a nedej bože, kdyby se student nepřirozeně nadechl! Vzápětí se test vybral.
Ne, nejedná se o raritu, ale o smutnou rutinu na mém gymnáziu. Známky se tak stávají pouhými orientačními čísly, jež trpí chorobnou pomíjivostí. Již nemusejí nutně cejchovat jedincovu zdatnost v daném předmětu, ale jeho um v podvádění a lhaní.
Poctivost se tu trestá bez milosti, zato neupřímnost a intrikářství je tu uctíváno jako písmo svaté - škola má dobré výsledky, odvádí skvělou práci, a předává společnosti vskutku kvalitní materiál - jedince obcházející předpisy a podvodníky té nejvyšší ryzosti.

 

Lék na obezitu: Skromnost

30. listopadu 2019 v 9:19 | Aneta Burešová
Mluvíme tu o tzv. civilizační chorobě, která ne výjimečně postihuje mladé zástupy lidí. Jeden na tom tratí a jeden vydělá. Daňový poplatníci platí za léčby a jiné ozdravné kúry pro postižené onou chorobou. Zato firmy soustředící se na odtučňovací kurzy či jiné další výmysly si mnou ruce jako nikdy jindy před tím.


Ironií ovšem zůstává fakt, že zatímco jedna sedmina populace neví, co si do pusy dřív strčit, zbylá část mnohdy tápe, kde sehnat nějaký ten žvanec k snědku. Jeden Američan sní za tři africké bytůstky a týden co týden vyhodí potraviny za další jednu potenciální osobu. Nejednou se éterem informačních kanálů prohnaly výroky typu: "Naše planeta náš v příštích letech nebude schopna uživit. Potravinářský průmysl nebude schopen uspokojit potřeby obyvatel státu," - celkem drastické výroky, že? Teď je ale otázka, co znamená to naše uspokojení z hlediska stravovacích návyků. To, že si nebudu moc dopřát každý víkend pečené kuře? Že si nebudu moc dopřávat víkend co víkend pětibodové jídlo v restauraci? Že se hold rozloučím se sušenkami a čokoládou? Pak tedy pojdeme všichni hladem, vskutku!
Obezita není pouze úkaz slabé vůle jedince odepřít si vysoko-kalorické potraviny, ale současně odráží problém jisté negramotnosti: zacházení s jídlem. Ovšem, že každý slyšel pojem "finanční gramotnost," - docela užitečné hodiny ve školách - "budu investovat do drahých obrazů, skoupím všechny pozemky a budu si žít jak král!" - na tomto fundamentu byla u nás položena tato hodina. To jsem ale trochu odbočila. Co jsem to chtěla vlastně říct? Už vím!
To, co lidem chybí, je pojem "správné zacházení s potravinami" - od koupí počínaje až po jejich uskladnění konče. Víte, co se stane s jogurty, když se neprodají? Jsou prošlé a nikdo by je ani za gratis cenu neodkoupil? Vyhodí se.
Náš systém je tak dokonale nastavený pro obchodní magnáty, že čím víc si toho jedince dopřeje, ekonomika pokvete jako zámecké růže. Možná sice neseme v mysli ve špatném světle jídelníček lidí před sto lety - chleba, mléko, máslo, někdy maso, a zelenina -, ale mluvilo se v té době o trendu tlustých lidí? Nikde jsem nečetla.
Člověk není ani tak vinen za svou postavu jako spíše společnost, jíž je jedinec manipulován. Žijeme v éře konzumentů, kdy potraviny nebyly nikdy v historii tak lehce k dostání jak teď. Stačí zvednout telefon, nadiktovat parametry kulové věc a o půl hodiny ťuká na dveře poslíček se sýrovou pizzou.

Žít a jíst skromně je jediný dlouhodobý lék proti obezitě.

Jízda na praseti

29. listopadu 2019 v 11:15 | Aneta Burešová


Je to pocit k nezaplacení. Pocit, který jen tak něco nenahradí. Pocit, jenž nám propůjčí trocha té sebedůvěry a výhry - poslední slovo.


Ostrá výměnná názoru ukončena naším posledním slovem je určitý náznak výhry. Na druhou stranu možná také znak tvrdohlavosti a neschopnosti utvářet ústupky, nebo ne?


"No a nebylo by lepší, kdyby jela tím autobusem ráno v 7 hodin?" podala návrh má babička při odpolední kávě u nás doma ve složení u stolu: já, mamka, táta a babička.

"Odjezd od školy je ale v osm hodin. To by tam byla o půl hodiny dřív," namítla mamka.

"Ono se to ztratí, může si jít třeba do Tomana ( místní malý supermarket) něco koupit."

"Se mně nechce utrácet," ozvala jsem se. Všichni mě však ignorovali. ,,A na co by měla jet tak brzy? Má mrznout a takhle to bude nejlepší, když pojede v osm," protestoval táta. "No tak ji můžu autem hodit ke škole,'' rozjařeně z babičky vypadlo. ,,Já se ale ráda projdu na zastávku, to je dobrý," namítla jsem. "No a jak bych tě vzala, tak by ses mohla stavit u Tomana," očividně má slova nebrala na vědomí.

"Má vlastní hlavu, ne? Však ví, jak chce ráno jet," prohlásil táta. Ano, je mi 18, a mám vlastní hlavu, co víc si přát k svéprávnosti.

"No anebo by se mohla svést s mamkou, jak ráno jede do práce," opět babička skočila do vedení správného názoru.

"A co kdyby jela vlakem?" vypadlo z táty. Všichni jsme se na něj zařazené podívali. "Vlakem?" důrazně pronesla babička. Nebyla o nic víc udivená než mamka a já. Táta se pouze uculoval a nechal nás ve vlně nechápavosti. Bylo to prosté, široko daleko v našem okolí žádná zastávka s možností vlakového spoje neexistuje.

"Však musíš mít vždy poslední slovo, i kdyby se mělo jet na praseti," dodal.

Babička nechápavě na tátu hleděla a po chvíli, jako když do ní blesk uhodí, řekla:

"No anebo bychom to mohli spojit a děda by Anetku vzal ke škole a zároveň by natankoval."...



Poslední slovo sice vskutku poslední, avšak nemusí nutně zaručovat náš řečnický um a schopnost vést smysluplný dialog. Jsme často zaslepeni našimi myšlenkami, které přímo prahnou po skutečnosti být ta poslední třešnička na sladkém dortu. Lepší někdy mlčet a nechat si poslední slovo v záloze, než plácat pátý přes devátý a dělat tak z chuchvalce nitě hustý chuchvalec celého klubka bavlny.
 


Jako chorý kůň na uzdě

28. listopadu 2019 v 20:24 | Aneta Burešová

Strašák 21. století, který k sobě láká vrány nečistých úmyslů - cholesterol, cukrovka, bolavé klouby, psychické problémy a v neposlední řadě omezení v běžném životě. Toť je ve zkratce naše obezita. Ten, kdo ji nezažil, má na tento termín dozajista jiný názor než člověk, jež jí trpí, nebo v minulosti se s ní setkal, či zná z rodiny osobu právě obezitou trpící.

Hubený prohlásí: "Může si za to sám, nesportuje, nedbá o sebe a přímo se topí v nezdravém jídle." Div bičem dotyčného nežene před bránu do posilovny. Do jisté míry s tyranem tlouštíčků souhlasím, avšak čistě z medicínského pohledu musím bič v letu na zadní partii příjemce zastavit.
Ve škole jsem se učila, a vlastně i učím, tezi bičovatele: "Zdravá životospráva je fundament pro položení základního kamene dobře fungujícího organismu." Takto je nám vtloukáno do hlavy nemilosrdným způsobem, a konsekvence toho všeho je, že jakmile naše očko spatří člověka s větší zásobou podkožního tuku, naše představivost se pustí do práce a na pozadí sítnice nám promítá onoho člověka s hamburgerem v ruce a s mastnými rty od chipsů - ryze čistý předsudek. Tím nevyvracuji fakt, že takovýto životní styl je vskutku VIP vstupenka, přímo pernamentka, do klubu osob mající zdravotní problémy díky své váze.
Avšak ze subjektivního pohledu mohu říct, že jsem ani já nebyla výjimkou a uvědomila jsem si, jaký to mastný špek ale jsem. Profil v zrcadlu byl nepěkně vlnitý a na mnohých místech i mírně převislý. Boj jsem tukovým buňkám vyhlásila a překopala tak od základu svůj jídelníček pitným režimem počínaje.
A vskutku! Sice jsem po pár měsících nedosáhla 100 % postavy, jež je společností deklarována jako "zdravá postava", tak jsem se k ní alespoň o píď přiblížila. Ta stinná stránka byla, že jsem balancovala nad propastí jídelníčku anorektičky, játra vykazovala špatné hodnoty a s měsíčky se staly minulostí.
Měla jsem však zdravou postavu a již jsem si oblékla číslo kalhot, které je klasickým číslem mezi mými vrstevnicemi. To bylo to zdravé? Držet se jako chorý kůň na uzdě a vyhýbat se všemu, co by mi mohlo infikovat tkáně tukem?

(Pokračování napříště…)


Omluva, pochopení, odpuštění

28. listopadu 2019 v 20:21 | Aneta Burešová
První článek, a první slova na vysvětlení. Nějak mi přes zuby nejde to "první" článek, ale je to tak. Svůj půdovní blog jsem byla nucena opustit, a založit si nový, a to z důvodu: Nezobrazování statistik, mnohdy ani samotných článků k tématu týne. Bylo mi přímo proti srsti dát sbohem tomu starému, jenž už se mohl pyšnit svým stařím.

Rozhodla jsem se proto, že původní články přeberu, roztřídím, popřípadě poupravím a postupně je budu vkládat na tento nově založený.

Děkuji za pochopení a přeji pohodové chvíle strávené na mém blogu :)

Kam dál